Svoboda

Byl jednou jeden ptáček. Měl dokonalá křídla a zářivé, barevné, překrásné peří. Byl to zkrátka tvor zrozený k tomu, aby svobodně a volně poletoval v oblacích k potěše každého, kdo ho uvidí.

Jednoho dne spatřila ptáčka jedna žena a zamilovala se do něj. Užasle pozorovala, jak létá, srdce jí přitom bušilo a oči zářily štěstím. Vybídla ho, aby létal s ní, oba pak v dokonalé harmonii poletovali mezi mraky. Obdivovala ho, zbožňovala a uctívala.

Jednou jí napadlo: co když zatouží poznat vzdálená pohoří?

Dostala strach. Strach, že s jiným ptáčkem už nic podobného nepozná. Ale pocítila i závist, záviděla ptáčkovi, že umí létat…

Cítila se opuštěná.

Uvažovala: „Nastražit past. Až se ptáček objeví příště, už ho nepustím.“

Ptáček ženu také miloval, přiletěl druhý den, uvízl v pasti a ocitl se v kleci.

Celé dny se na něho dívala. Tady byl, předmět její lásky, ukazovala ho přítelkyním a ty říkaly: „Teď máš úplně všechno.“ Jenže v ní se odehrávala zvláštní proměna: protože byl ptáček její a už ho nemusela dobývat, ztrácela o něj zájem. Ptáček nemohl létat a naplňovat smysl vlastního života, a tak scházel, ztrácel lesk a začínal být ošklivý – žena si ho přestala všímat, jen ho krmila a uklízela klec.

Jednoho krásného dne ptáček zemřel. Byla hluboce nešťastna a nepřestávala na něj vzpomínat. Ale nepředstavoval si ho v kleci, nýbrž jako tenkrát, když ho uviděla poprvé létat spokojeně v oblacích.

Kdyby se sama nad sebou zamyslela, uvědomila by si, že jí na ptáčkovi přitahovala právě jeho svoboda, energie skrytá v jeho křídlech, ne jeho fyzická existence.

Její život ztratil bez ptáčka smysl a na dveře jí zaklepala smrt.

„Proč jsi přišla?“ zeptal se smrti.

„Abys s ním zase mohla létat v oblacích,“ odpověděla smrt.

Kdybys ho nechala odlétat a zase se vracet, milovala a obdivovala bys ho ještě víc, abys ho teď mohla znovu vidět, potřebuješ mne.“

Zdroj: Paulo Coelho, Jedenáct minut O rybce? »