Odpuštění

Někteří lidé v sobě nalezli hluboký soucit v nejtěžších chvílích, ale mnozí odpouštějí dnes a denně. Mám na mysli promíjení drobných křivd, které člověku umožňuje vést spokojený rodinný život a vnáší do života radost. Jestliže umíte odpouštět maličkosti, máte praxi a bude pro vás snazší odpustit i v případě, že půjde o něco opravdu vážného.

Jako trénink v odpouštěcím maratónu někdy člověku připadá výchova dětí. O tom, kolikrát nás děti zklamaly a rozzlobily, bychom mohli psát stále. Když byly malé, kvůli jejich křiku jsme někdy nezamhouřili oka. Když jsme se však drápali z postele, podrážděnost z nevyspání a z pomyšlení na únavu, jež nás bude celý den provázet, rychle vystřídalo vědomí, že nedostatek spánku k péči o miminka prostě patří. Správný rodič daná fakta snadno přijme a uslzený bezmocný uzlíček milovat nepřestane. Záchvaty vzteku u batolete ho sice dokážou pěkně rozčílit, ale pak si připomene, že malý človíček ještě pocity jinak vyjádřit neumí, a tak se s tím smíří.

Jak děti rostly, přicházejí na stále nové a nesmírně vynalézavé způsoby, jak zkoušet naši trpělivost, vůli a toleranci, takže jsme je občas museli usměrnit, ale především jsme se naučili jim stále znovu odpouštět a otvírat jim náruč. Všichni víme, že děti nejsou jen rošťáci, kteří nám hrají na nervy a zjišťují, co vydržíme. Ostatně, když zlobí, máme příležitost je naučit, jak se chová slušný člověk. Dokážeme jim odpouštět, protože je dobře známe a víme, co v sobě mají dobrého. Modlíme se za ně a je to snadné, protože jsou to naše děti a chceme pro ně to nejlepší.

Modlím se i za jiné lidi, kteří mě popudili nebo mi ublížili. Cítím-li vůči někomu hněv nebo nechuť, prosím Boha, aby se mu dobře dařilo. Hodně to pomáhá a odpustit je pak snazší. Jeho svatost dalajlama provádí meditaci, které říká „dávat a brát". Představuje si, že svým nepřátelům posílá pozitivní pocity, například radost a lásku, a dostává od nich naopak ty negativní, jimž říká jed: nenávist a strach. Snaží se je nesoudit, vdechuje jejich jed a vydechuje soucit.

Tím nenávist mírní a pěstuje v sobě schopnost odpouštět. Všechny utrpěné křivdy jsou součástí většího příběhu, a když mu dokážeme porozumět a uvědomíme si lidskost všech zúčastněných, úzkost a hněv zeslábnou.

Rozhodnutí odpustit

Poté, co vypovíme svůj příběh a pojmenujeme, co nás bolí, můžeme přikročit k další fázi cesty a odpustit. Někdy se k tomu rozhodne člověk rychle, jindy mu to trvá dlouho, ale to je naprosto v pořádku. Díky odpuštění nalezneme svobodu, nenecháme se lapit do smyčky a nebudeme neustále o svých příkořích a bolesti mluvit. Z oběti se staneme hrdinou. Oběť je slabá a podléhá rozmarům ostatních, kdežto hrdina určuje svůj osud a budoucnost sám. Oběť nemá co dát a nemá na vybranou. Hrdina je natolik silný, že si může dovolit velkorysost, a odpuštění mu dá moc a svobodu.

Někdy k odpuštění dospějeme po velmi dlouhém čase a jindy ho nalezneme ještě v době, kdy se topíme v nejhlubším smutku. 

Rozpoznání společné lidskosti

Odpustit jsme schopni tehdy, jestliže dovedeme rozpoznat, co máme s ostatními společného. Uvědomíme si, že jsme všichni křehké, zranitelné a chybující bytosti, které dokážou bezmyšlenkovitě i s rozmyslem hodné ublížit. Víme také, že nikdo se zlý nenarodí a navzdory špatnosti je v nás mnoho dobrého. V našem životě se mísí krása, krutost, bolest, lhostejnost, láska a ještě mnohem víc. Chceme oddělit dobré od zlého, svaté od hříšníků, ale to nejde. Všichni máme základní lidské vlastnosti, a tak jsme někdy velkorysí a jindy zase sobečtí, někdy ohleduplní, jindy bezohlední, někdy laskaví a občas krutí. Taková je skutečnost.

Podíváme-li se důkladně na každý špatný skutek, můžeme ho zasadit do širšího kontextu. Podíváme-li se na každého viníka, dozvíme se příběh, který nám napoví, proč ten skutek spáchal. Nechci tím říct, že ho ospravedlňuje, ale nabízí vysvětlení. Nezaměříme-li se na to, co nás rozděluje, ale hledáme, co nás spojuje, začneme svou situaci nahlížet jinak. 

Nikdo se nenarodí jako lhář, sexuální násilník nebo terorista. Nikdo nepřijde na svět s nenávistí v srdci a s násilnickými sklony. Nikdo se nenarodí s menší ušlechtilostí a dobrotou než vy nebo já. Ale dennodenně, v každé situaci, při každém bolestném zážitku na to může člověk zapomenout. Lze nás snadno zlomit a ublížit nám a je dobré si pamatovat, že i my se lehce můžeme stát těmi, kdo ublíží a zlomí.

Jsme příslušníky téže lidské rodiny. Podle vědců jsme všichni příbuzní ženy, kterou nazývají mitochondriální Eva, znamená to tedy, že máme společnou pramáti. Žila přibližné před dvěma sty tisíci lety a v závislosti na tom, jak chápeme délku generace, jsme od ní vzdáleni jen pět až deset tisíc generací. Jinými slovy každý z nás je bratrancem či sestřenicí všech ostatních lidí nejvýš z desetitisícího kolena. Mitochondriální Eva žila v Africe, takže jsme vlastně všichni Afričané. Vzhledem k rasizmu vládnoucímu tak dlouho v mnoha částech světa je to trochu ironie."

Když jste hodně rozzlobení, zranění a uražení, měli byste si společné kořeny připomenout. Pomůže také, když připustíme, že naše rozhodování a jednání je předurčeno nebo alespoň silně ovlivněno společenským prostředím. Pochopíme-li, jak moc jsme si podobní a jak jsou naše životy navzájem propojeny, najdeme v sobě empatii a soucit a budeme ochotnější odpustit.

Pravé odpuštění

Slova odpouštím ti jsou prostá, ale často je nesmírně těžké je vyslovit a ještě těžší je myslet je upřímně. Možná věříte, že jste se smířili s tím, co se stalo, a člověku, který vám ublížil, jste odpustili. To je báječné, ale musím vás varovat. Spousta lidí, dokonce i hluboce duchovně založených, se snaží kvůli dosažení klidu a vnitřní vyrovnanosti nebo proto, že chtějí udělat správnou věc, na své utrpení zapomenout, a odpustí jen navenek. „Miláčku, mrzí mě to. Odpustíš mi?" řekne kajícně manželka, která přijde pozdě z práce a najde na stole dávno vystydlou večeři. „Jistě," procedí manžel skrz zaťaté zuby a připomene si, že stál hodiny u sporáku úplně zbytečně. Dvojice uzavře napjaté příměří, které s pravým odpuštěním nemá nic společného. V případě, že se musíme vyrovnat s těžkými ranami, to platí stonásob. Nahlédněte hluboko do svého srdce a ujistěte se, že řeknete-li „odpouštím ti", opravdu jste se s minulostí vyrovnali. Jestliže je to pravda, čeká vás skutečně svobodná budoucnost.

Jak poznáme, že odpuštění myslíme upřímně a z celého srdce? Lituji, že vám nemůžu dát odpověď, která se bude vztahovat na všechny. Někteří lidé mají pocit, jako by z nich spadla nezměrná tíha, jiné zaplaví obrovský klid a mír. Často člověk ví, že odpustil, protože přeje druhému jen dobré, a když to nedokáže, aspoň mu nepřeje nic zlého. Jak už jsme řekli, odpuštění osvobozuje, a jakmile se vás ten pocit zmocní, s jistotou víte, že jste odpustili opravdově.

Příběh

Co přesně znamená vyprávět příběh? Uvědomíte si, že svůj příběh má také člověk, který vám ublížil, a ten nový bude i o jeho lidskosti. Napište, vyslovte svůj příběh, o tom, kdo vám kdy ublížil a čím, neznamená to, že vaše bolest a utrpení zmizí nebo si za ně nedej Bože sami můžete. Lidé jsou oběťmi všemožných zvěrstev a tuto skutečnost se nesnažíme popírat. Když však posloucháme, jak o těch zkušenostech vyprávějí, nestačíme se divit, jak jsou lidé stateční a kolik soucitu v sobě mají. O tom, co se jim stalo, mluví způsobem, který potvrzuje, že je bolest nenaplnila hořkostí, ale zušlechtila.

To, že budeme v životě trpět, máme zaručeno, ale jak budeme reagovat, jisté není. Můžeme dovolit, aby nás ovládla zloba a pocit příkoří, nebo se můžeme snažit, aby se z nás stal lepší člověk. A jak docílíme toho, abychom měli z utrpení prospěch? Tím, že mu dáme vyšší význam a smysl. Stejně jako mnoho lidí, jejichž příběhy zde uvádíme, využijeme svou zkušenost k tomu, aby nás vnitřně obohatila a naplnila soucitem. Budeme se snažit, aby se totéž nestalo někomu jinému. Pouze vy rozhodnete, jestli začnete psát jiný příběh. Vy jste strůjci svého života a jenom vy můžete napsat vlastní knihu odpuštění.

Osobnostní růst  

Když je mi zle a cítím bolest, když se na někoho hněvám za to, co mi udělal, nezbavím se těch pocitů jinak, než že se s nimi smířím. Vím, že je musím prožít. Pokud se snažíme tento přirozený proces nějakým způsobem obejít, doplatíme na to. Jako osobnosti se vyvíjíme jen díky tomu, že o něco usilujeme a překonáváme překážky. Strom se musí tlačit z tvrdé půdy vzhůru, aby mohl růst, svaly se musejí bolestivě namáhat, aby byly pevnější, a líhnoucí se motýl se musí vydrat z kukly, ale právě díky tomu získá odolnost a přežije. Z téhož důvodu se vy i já musíme snažit na cestě k odpuštění překonat hněv, žal a smutek, přemoci bolest a utrpení. Jestliže neodpustíme, část našeho já se nevyvíjí tak, jak by měla. Stejně jako motýl se musíme stát silnějšími a odolnějšími a pak se proměníme. V kokonu své bolesti navždy zůstat zavření nemůžeme.

Kdyby byl dalajlama po padesáti letech v exilu zahořklý a plný nenávisti k těm, kdo ho vyhnali z vlasti a podmanili si jeho národ, jistě by nás to nepřekvapilo. Ale zvolil odpuštění a je to jeden z nejoptimističtějších a nejsoucitnějších lidí, jaké jsem kdy poznal. To, že ke svým nepřátelům nechová zášť a nehněvá se na ně, je tím obdivuhodnější, že proti němu vedou kampaň dodnes. Lidi, kteří se díky odpuštění stali lepšími, si zaslouží naši hlubokou úctu. Všichni bychom se měli snažit, abychom se jim podobali, ale nejde to snadno a člověk za to platí. Musíme volit odpuštění stále znovu a pěstovat ho jako vlastnost své povahy.

Zjistíte-li, že se vám odpustit nechce, je to pochopitelné. Někdo v sobě nosí zlobu celá léta, protože věří, že to ublíží osobě, vůči které ji chová. Mnozí z nás se domnívají, že nenávist k člověku, který nám ublížil, nějak ukončí naše vlastní muka, a potrestáme-li ho, bolest pomine. Není to pravda. Tolik lidí se vydává právě tímhle směrem, a teprve když stojí po zkáze mezi troskami, uvědomí si, že bolest nezmizela a pocit ztráty přetrvává. Jediné, co takové pocity může změnit, je odpuštění.

Odpuštění je naše volba. Skrze ně rosteme. V příběhu svého života se díky němu z oběti staneme hrdinou. Když jsme schopni vyprávět jiný příběh, máme jistotu, že se uzdravujeme.

Meditace Laskavost: Zavřete oči a představte si emoci, která ve vás vzbuzuje pozitivní náladu, například lásku, laskavost, soucit či vděčnost nebo všechny tyto pocity najednou.

Nechejte je ze sebe vyzařovat. Takhle se člověk cítí, osvobodí-li se od strachu, hněvu, nenávisti a odporu a pozná v duši mír. O to vědomí už vás nikdo nepřipraví a vždycky ve vás bude žít. Můžete si ho přivolat, kdykoli budete chtít. Je vaše a nikdo vám ho nemůže vzít. Teď si představte toho, komu se snažíte odpustit. Představte si, že jste jeho matka a držíte ho v náručí jako nevinné miminko. Uvědomte si jeho dobrotu a lidskost.

Můžete mu požehnat a přát mu jen to nejlepší? Jste schopni s ním soucítit a projevit mu lásku? Můžete ho nechat jít?

Obnovení, nebo ukončení vztahu

Lidé, manželé, vztahy mezi zaměstnanci, kolegy, sourozenci, ale i rodiče a děti mají mnohdy dlouhou společnou minulost a náš vztah se v průběhu let neustále měnil. Můžeme se milovat, být nepřátelé, soudci a obviněnými. Mezi našimi setkáními se může odvíjet cesta odpuštění, pokud máme pocit, že nám někdo ublížil, zklamal nás, či potřebujeme odpustit sami a učíme se svůj vztah znovu a znovu obnovovat. Učíme se odpouštět, co nám kdo v minulých letech napáchal, abychom vytvořili nový vztah.

Odpuštěním ale cesta nekončí a proces uzdravování neustane. Žijeme v křehkém viditelném i neviditelném předivu vztahů, které se čas od času zpřetrhá a je třeba znovu ho navázat. Až dokážete odpustit, čeká vás ještě jeden krok - vztah s dotyčným člověkem obnovíte, nebo ukončíte. 1 když s ním už nikdy nebudete mluvit, i když ho nikdy neuvidíte, i když zemře, bude váš život silně ovlivňovat. Abyste mohli cestu k odpuštění završit, našli sami sebe a mír v duši, po němž toužíte, musíte si vybrat, co se vzájemným vztahem uděláte. Po posledním kroku budete mít čistý stůl. Nebudete si nic dlužni, nebude vás mučit hořkost a můžete se těšit na budoucnost, na niž minulost nebude vrhat stín.

Obnova, nebo konec 

Co to znamená vztah obnovit, nebo ukončit? Můžete si myslet, že s cizím člověkem, který vás napadl nebo sedí ve vězení za vraždu někoho vám blízkého, či s partnerem, s nímž jste se před mnoha lety kvůli nevěře rozvedli, žádný vztah nemáte, ale vznikl a trvá právě proto, že vám dotyčný ublížil a stojí to mezi vámi. Tento vztah stejně jako každý, který vyžaduje odpuštění, musíte buď obnovit, nebo skončit. Když vám například manželka řekne: „Omlouvám se, že jsem na tebe křičela," můžete jí to odpustit a v manželství pokračovat. Jestliže vám přítelkyně řekne: „Mrzí mě, že jsem ti byla nevěrná," můžete jí odpustit, ale přesto dospět k závěru, že už se s ní nikdy nechcete vidět.

Rozhodnutí, jak se vztahem naložíte, je pouze na vás. Pochopitelně je snazší ho obnovit, pokud jste si s viníkem blízcí, je-li to například váš životní partner, sourozenec nebo nejlepší přítel. S těmi je hodně těžké ho úplně zpřetrhat, protože vás k nim vážou pevná pouta důvěrných vzpomínek. S cizími lidmi, se známými či sousedy, kteří se vám tak hluboko do srdce nezapsali, je to mnohem lehčí.

Na to, abyste vztah ukončili, máte právo, ale přesto je lepší - není-li v sázce vaše bezpečnost - rozhodnout se pro smír a obnovit ho. V opačném případě si totiž dotyčná osoba s sebou odnese kus vašeho srdce a minulosti. Proto byste si to měli dobře rozmyslet a nejednat impulzivně.

Jestliže vztah obnovíme, sklidíme ovoce, jež dozrálo díky odpuštění. Nejde o to, že ho spravíme. Nevytvoříme kopii toho, co jsme měli předtím, než nám viník ublížil, ale vztah nový. A je to možné bez ohledu na to, jak ten předchozí vypadal. Dokonce lze obnovit pouto vzniklé z násilí. Jak je možné obnovit vztah zrozený z obrovské bolesti a žalu? Lidé i okolnosti se pochopitelné liší, ale v příbězích, jež skončí jako ten, který jsem teď vyprávěl, hraje hlavní roli touha dát utrpení smysl, po tragédii jít dál a uzdravit se. Právě to z nás dělá lidi - potřeba spravit, co se rozbilo, narovnat vztahy, nalézt porozumění a dát své ztrátě vyšší smysl. Díky smíření získáme sílu se v zájmu společného cíle se spojit a uzdravit vše.

Tím, že se smíříme, svůj příběh proměníme. Už to není příběh o tom, jak skupina mladých lidí napadla mladou ženu, ale silný podnětný příběh o kráse a dobrotě, jež se zrodily z odpuštění a smíru. „Nemůžu se považovat za oběť," říká žena. „Odmítám nechat se srazit na kolena."

Skrze obnovení vztahu proměníme prokletí v požehnání a díky odpuštění se z nás stane lepší člověk. Tímto způsobem vrátíme to, oč jsme přišli, a napravíme, co se pokazilo. Součástí naší minulosti je i vztah, který nás zraňoval. Ubuntu říká: „Bez tebe nejsem úplný." Pokud to jde, musíme se usilovně snažit vzájemné vztahy obnovit. Tak se z nepřátel mohou stát přátelé a viníci mohou znovu nabýt ztracené lidskosti.

Naše role

Velmi důležitou, ale obtížnou součástí obnovy vztahu je ochota přijmout svůj díl odpovědnosti. Jestliže nějaký vztah potřebuje napravit, musíme mít na paměti, že obvykle není špatná jen jedna strana. Uznáme-li, že jsme k rozkolu také přispěli, obnovit vztah pro nás bude snazší.

Něco zlého se nám občas přihodí i tehdy, když za to opravdu nemůžeme, například nám na ulici cizí člověk vezme peněženku, ale i v tom případě bychom si měli uvědomit, že patříme ke společnosti, v níž lidé musejí ze zoufalství krást. Neříkám to proto, abych ve vás vzbudil výčitky svědomí nebo vám přisoudil vinu, protože dobře vím, že jednotlivec charakter společnosti neurčuje. Ale každý z nás ho jistým způsobem spoluvytváří. Za svou roli bychom měli převzít odpovědnost, která nás osvobodí od postavení oběti a dovolí nám otevřít srdce. Vždycky když nám soucit umožní pochopit jedinečné příběhy lidí, s nimiž jsme ve sváru, chováme se nejšlechetněji. To platí pro každý konflikt, od osobní rozmíšky až k mezinárodnímu sporu.

Ubuntu říká, že za povahu společnosti, v níž lidé páchají zlo, můžeme všichni. Z toho vyplývá, že se podílím nejen na každém konfliktu, v němž se osobně angažuji, ale také na každém, který se bez mé přímé účasti odehrává v mojí rodině, komunitě, národě a ve světě. Tahle myšlenka vám může připadat přitažená za vlasy, ale říká vlastně, že abychom nastolili mír, nemusíme kráčet po chodbách moci. Mírumilovnější svět může vytvořit každý, ať má jakékoli postavení.

Žádost o to, co potřebujeme

Jak obnovíme, nebo ukončíme vztah? Jak se pohneme kupředu a zahojíme své rány? Abychom se mohli ke vztahu nějak postavit, musíme dát své bolestné zkušenosti smysl a zbavit se role oběti. Jestliže vás nejbližší člověk urazí, nejspíš budete chtít omluvu a vysvětlení. Když nás někdo raní, většinou chceme vědět, proč k tomu došlo. Proč nám lhal ten, komu jsme důvěřovali, proč nám byl partner nevěrný nebo proč nás cizí člověk napadl? Pravda nám často dá impulz, který potřebujeme, abychom na cestě k odpuštění udělali poslední krok.

Někdy žádáme náhradu nebo odškodnění za to, co jsme ztratili. Jestliže vám soused něco ukradne, budete před obnovou vztahu nejspíš chtít tu věc zpátky.

Zeptejte se sami sebe, co potřebujete, abyste mohli vztah obnovit, nebo ukončit, a můžete-li, řekněte to člověku, který vám ublížil. Vaše další rozhodnutí bude nejspíš záviset na tom, jestli vám vyhoví. Třeba budete chtít, aby vyslechl váš příběh a dozvěděl se, jak vám ublížil. Možná budete žádat ujištění, že toho lituje a už nikdy to znovu neudělá. Jestliže se kát odmítne, asi dospějete k závěru, že bude nejlepší vztah ukončit.

Nemůžete-li mluvit přímo s viníkem, obraťte se ke svým blízkým, poproste je o pochopení a o to, aby vás vyslechli, a pak jim povězte svůj příběh a všechno, co vás bolí. Když si řeknete o to, co potřebujete, abyste se uzdravili, přestanete být obětí, která nemůže svůj osud ovlivnit. Obnova vztahu však nezávisí na tom, jestli dostanete úplně všechno, nebo jen část toho, co jste chtěli. Já jsem nedokázal požádat otce o vysvětlení a omluvu, po kterých jsem toužil, a přesto jsem vztah s ním neukončil. Obnovil jsem ho aspoň v duchu a někdy je to všechno, co můžeme udělat. I to však stačí, aby se nám změnil život.

Co je ukončení?

V některých případech vztah obnovit nelze třeba proto, že by vám to mohlo ještě víc ublížit, nevíte, kdo vás zranil, dotyčný zemřel či jde o někoho, na kom vám nezáleží. V těchto případech nemůžete udělat nic jiného než vztah ukončit. I to má pro zhojení rány obrovský význam.

Rozhodnete-li se, že někoho už ve svém životě nechcete, osvobodíte se od traumatu a přestanete se cítit jako oběť, ale vztah opravdu ukončíte jen v případě, že dotyčnému nepřejete nic zlého a pouze nedovolíte, aby nadále dlel ve vašich myšlenkách a srdci. Nejde jen o ukončení vztahu, ale i příběhu, který se k němu váže.

Co je obnova?

Obnovit vztah neznamená totéž jako navázat tam, kde jsme byli předtím, než nám určitý člověk ublížil. Nepředstíráme, že se to nestalo. Z utrpení vytvoříme nový vztah, který často bývá silnější právě pro to, co jsme s viníkem společně prožili. Někdy je dokonce hlubší než předchozí, protože si nic nenalháváme a uznáváme společnou lidskost. Tehdy začínáme vyprávět nový příběh.

Stejně jako při prvních fázích odpuštění i touhle někdo projde rychle, zatímco jinému to trvá déle. Občas se člověk nachází ve dvou současné a potřebuje víc času, aby pokročil dál. Jestli se necítíte zralí na to, abyste se vztahem nějak naložili, je to naprosto v pořádku. Platí to i v případě, že ještě nevíte, o co musíte viníka požádat, abyste se úplně uzdravili. Poslední krok stejně jako všechny dřívější neděláte rozumem, ale srdcem a může nějakou dobu trvat, než poznáte, co vám srdce říká.

Jsme ve vzájemném vztahu, a když se rozbije, měli bychom si vyhrnout rukávy, a ať je to sebetěžší, měli bychom ho napravit. V tom případě nic nepomůže lip než omluva a odpuštění. Obnovte vztah, můžete-li, a ukončete ho, nejste-li toho schopni. Když absolvujete tento poslední krok na cestě, zabráníte tomu, aby hněv, odpor, nenávist a zoufalství měly poslední slovo. Všichni dostáváme rány a všichni je dáváme. Potřebujete-li odpuštění, cesta pomůže i vám.

Pokud nehraje roli otázka bezpečí, vždycky je lepší vztah obnovit. Abyste mohli udělat poslední krok, požádejte viníka o to, co potřebujete. Třeba to bude omluva, vysvětlení či nějaký předmět, ale třeba už nikdy nebudete chtít toho člověka vidět. Při každém konfliktu se sami sebe zeptejte, jaký na něm máte podíl. Obnovený vztah je silnější o to, čím jste prošli, ale vždycky je jiný než ten původní. Tím, že svůj vztah k viníkovi vyřešíte, osvobodíte se od traumatu a přestanete se cítit jako oběť. I touto cestou někdo projde rychleji, zatímco jinému to trvá déle.

Občas se člověk nachází ve dvou cestách současné a potřebuje víc času, aby pokročil dál. Jestli se necítíte zralí na to, abyste se vztahem nějak naložili, je to naprosto v pořádku. Platí to i v případě, že ještě nevíte, o co musíte viníka požádat, abyste se úplně uzdravili. Poslední krok stejně jako všechny dřívější neděláte rozumem, ale srdcem a může nějakou dobu trvat, než poznáte, co vám srdce říká.

Co postihne jednoho člověka, zasáhne nás všechny. Jsme ve vzájemném vztahu, a když se vztah rozbije, měli bychom si vyhrnout rukávy, a ať je to sebetěžší, měli bychom ho napravit. V tom případě nic nepomůže lip než omluva a odpuštění. Obnovte vztah, můžete-li, a ukončete ho, nejste-li toho schopni. Když absolvujete tento poslední krok, zabráníte tomu, aby hněv, odpor, nenávist a zoufalství měly poslední slovo.

Potřeba získat odpuštění

Všichni děláme rozhodnutí, která negativně ovlivňují druhé, i když jim ublížit nechceme.

Od koho potřebujete odpuštění? Co jste udělali? Ublížili jste člověku, kterého milujete? Sžírá vás vina a hanba? Způsobili jste někomu bolest a trápení? Cítíte se kvůli tomu jako v pasti a myslíte si, že z ní není úniku?

Prostá pravda zní, že chybuje každý a odpuštění potřebujeme všichni. Neexistuje kouzelnická hůlka, kterou zamáváme, vrátíme se v čase zpátky a změníme, co se stalo, nebo odčiníme, co jsme provedli, ale měli bychom udělat všechno, co je v našich silách, abychom to napravili a postarali se, aby se to neopakovalo.

Všichni jsme se někdy zachovali bezohledně, sobecky nebo krutě, ale jak jsme už řekli, každý skutek lze odpustit a každý člověk zasluhuje vykoupení. Přiznat se a poprosit o odpuštění jistě není snadné. Slova „omlouvám se, promiň" se nám říkají ze všech nejhůř a pro své jednání si dokážeme vymyslet spoustu výmluv. Ale když se na něj podíváme poctivě a přestaneme se ospravedlňovat, zjistíme, že v přiznání tkví velká síla. Prosba o odpuštění nás od chyb minulosti osvobodí, takže můžeme vykročit k budoucnosti nezatížené tím, čeho jsme se dopustili.

Snaha odpustit

Předpokládáme, že pro člověka, jehož někdo žádá o odpuštění, je těžké ho dát, ale prosit o něj je ještě těžší. Proč si myslíme, že je snazší se kát než odpustit? Je to omyl. Když uděláme něco špatného a chceme to napravit, prokazujeme hlubokou lidskost a touhu uzdravit sebe i ty, jimž jsme ublížili.

Když druhému ublížím, ať už schválně, nebo nevědomky, nevyhnutelně ublížím i sám sobě a stanu se horším člověkem, než jakým bych mohl být. Musím vrátit, co jsem své oběti vzal, nebo nabídnout náhradu, abych znovu nabyl toho, oč jsem se sám svým skutkem připravil.

Abychom znovu získali, co jsme ztratili, musíme se poctivě podívat sami na sebe, přiznat, co jsme udělali, a převzít za své jednání odpovědnost. Musíme svých skutků upřímné litovat a k tomu dojdeme jen tehdy, když pochopíme, jak druhé ovlivnily. Musíme nahlédnout do vlastní duše a uvědomit si, že pokud ostatním ubližujeme, nejsme takoví, jací být chceme. Musíme být ochotni své chyby odčinit a udělat všechno, abychom narušený vztah napravili, i když to třeba znamená, že už dotyčného nikdy neuvidíme. Musíme respektovat, že člověk, jehož prosíme o odpuštění, potřebuje absolvovat vlastní cestu, a nemůžeme mu diktovat, jak rychle po ní má jít. I když odpuštění nikdy nedosáhneme, odvážně se po cestě k němu vydáme, protože se musíme ze všech sil snažit, abychom se zachovali správně.

Vyhnout se cestě k odpuštění můžeme tak, že uznáte, že jste udělali něco zlého, ochotno jen málo lidí. Máme-li však dostat odpuštění, musíme za své jednání přijmout odpovědnost a říct to nahlas, abychom mohli zacelit trhlinu ve vztahu a zahojili rány v duši, které vzniknou, když někomu ublížíme.

První krok: Přiznání viny

Ideálně cesta začíná tím, že přiznáme, co jsme udělali. Jestliže to dokážeme, je pravděpodobnější, že se nám odpuštění skutečně dostane, ale měli bychom se o to pokusit i v případě, že máme jen slabou naději, protože člověku, jemuž jsme ublížili, usnadníme rozhodování. Není zaručeno, že nám odpustí, ale vydáme-li se na svou cestu s odvahou k odpuštění, vytvoříme k tomu podmínky. Ten, kdo má odpustit, dostane dar.

Ten, kdo o odpuštění žádá, poctivě zúčtuje s tím, co provedl, a může se uzdravit. Hledáme-li odpuštění, doufáme, že pokorné přiznání pomůže osobě, jíž jsme ublížili, a kajícnost zacelí vztah, který jsme zpřetrhali. Na cestu se statečné vydáme i tehdy, nejsme-li si výsledkem jisti, protože dobře víme, že představuje naši jedinou šanci, jak znovu získat svobodu a úplnost.

První krok může být těžký. Přiznat se není snadné, ale udělat to musíte, mnohem těžší je žít ve lži. Tajemství, hanba, výčitky svědomí, to všechno představuje těžké břemeno. Často je strach z přiznání mnohem horší než reakce na něj. Teprve když své tajemství vyjevíme, můžeme doufat, že se hanby zbavíme a budeme žít v pravdě a integritě. Až se budete k přiznání chystat, nejspíš budete potřebovat podporu. Třeba vám pomůže, když ho nejdříve vyslovíte před přítelem, členem rodiny nebo před někým jiným, komu důvěřujete.

Tím, že se přiznáme, převezmeme za své provinění odpovědnost. Oběti často trpí víc, když o tom, proč a jak se co stalo, nic nevědí. Chceme-li věci napravit, musíme říct pravdu, jinak tím bolest poškozeného ještě zhoršíme. Je to první krok k tomu, abychom mysleli napřed na něj. Cítíme-li upřímnou lítost, poctivé přiznání mu přinese úlevu. To platí, ať jsme vzali život, spáchali krádež, zradili partnera, nebo provedli jiný zlý skutek.

Jak se přiznám?

Nejlepší způsob, jak udělat něco, co nám připadá obtížné, je prostě se do toho pustit. Když přiznáváme, co jsme provedli, nesmíme myslet na reakci druhé strany a musíme uvést fakta. „Ukradl jsem ti majetek," můžeme říct. Nebo: „Já jsem ti lhal." Další důležitou součástí přiznání je uznat, že jsme se zachovali špatně, a potvrdit, že jsme ublížili.

Musíme být také ochotni zodpovědět všechny otázky, které nám oběť položí. Bude například chtít, abychom upřesnili datum, čas a další faktografické údaje, ale třeba bude vyžadovat i vysvětlení pro to, co jsme udělali. Musíme si dávat pozor, abychom nesklouzli k sebeospravedlňování a neobhajovali se. Mezi odpověďmi „byl jsem bezohledný a sobecký" a „měl jsem vztek, takže mi to nemyslelo" je velký rozdíl. Druhá odpověď zní úplné jinak a vyvolá jinou reakci než první. Třeba je pravda, že nám to nemyslelo, ale za své činy musíme zodpovídat. Bez přijetí odpovědnosti nemůže smír nastat.

Co když moje jednání bylo ospravedlnitelné?

Možná jste ranili někoho blízkého a neudělali jste to úmyslně. Máte se vydat na svou cestu i tehdy, když jste přesvědčeni, že jste jednali správně? Máte to udělat i v případě, že jste neprovedli vůbec nic, ale ten druhý je jiného názoru a zlobí se na vás?

Ubuntu odpovídá kladné, protože největší hodnotu přikládá zdravému a celistvému vztahu. Jestliže má někdo pocit, že jsme mu ublížili, ubuntu nás nabádá, abychom se snažili ho pochopit a podívali se na celou záležitost jeho očima. Snad všichni jsme slyšeli otázku: „Chcete být v právu, nebo chcete být šťastný?" Všichni chceme žít spokojeně a to často vyžaduje, abychom druhou stranu vyslechli a omluvili se, ačkoli si myslíme, že jsme se jí ničím dotknout nemohli. Pokud jde o záležitosti srdce, nesmíme váhat. Jestliže se někdo kvůli vám trápí, ať už jste ho ranili vědomé, nebo ne, musíte udělat, co je ve vašich silách, abyste to napravili, i kdyby šlo jen o drobnou roztržku.

Co když oběť o mém provinění neví?

Svou minulost znáte. Jenom vy znáte tajemství a hanbu, které si v sobě nesete. Nepostavíte-li se k minulosti čelem, bude vás pronásledovat. Jestliže se nedokážete přiznat, budou vás ničit výčitky svědomí a hanba, které jen tak samy od sebe nezmizí.

Když ublížíme jiné lidské bytosti, přijdeme o část vlastní lidskosti a ušlechtilosti a ta ztráta představuje těžké břemeno. Nezáleží na tom, jestli dotyčný člověk o vašem skutku ví, nebo ne, protože o něm víte vy a to by samo o sobě mělo stačit, abyste se snažili o nápravu. Cesta k ní však nemusí vždycky vyžadovat, abyste se vyzpovídali. Jestliže se například přiznáte k nevěře, o níž váš partner neměl tušení, můžete mu způsobit těžké trauma. V takovém případě svěřte svůj příběh důvěryhodnému příteli nebo duchovnímu.

Co když se bojím následků?

Je pochopitelné, že máte z přiznání strach. Možná za to budete muset zaplatit, ale cena bude mnohem nižší, než kdybyste i nadále mlčeli. Tíhu výčitek a balvan hanby je velmi těžké unést.

Musíte-li počítat se zákonným postihem, měli byste před přiznáním požádat o radu právníka. Třeba vám také pomůže, když s sebou vezmete důvěryhodnou třetí osobu, aby jak vás, tak oběť podpořila. Může to být člen rodiny, přítel nebo profesionál. Je důležité, abyste si pamatovali, že pravého odpuštění a uzdravení se vám nedostane, neřeknete-li čistou pravdu. Ta nás všechny osvobozuje.

Druhý krok: Vyslechnout oběť a omluvit se

Je těžké přiznat zlé skutky a popsat je. Stejně tak těžké je dívat se, jaké utrpení jsme způsobili, a omluvit se. Obojí vyžaduje pokoru, již v sobě člověk nenachází snadno. I když víme, že jsme se zachovali bezohledné, sobecky nebo krutě, není snadné říct to nahlas, postavit se tomu, co jsme napáchali, a dodat: „Omlouvám se." Člověku často připadá, že tu krátkou větu prostě z úst vypustit nedokáže, a než se mu to podaří, může mu v hrdle stokrát uvíznout. Ale měli bychom se ji naučit říkat, i když se dopustíme třeba jen malé chyby, protože dříve či později ji budeme muset vyslovit ve chvíli, kdy půjde o něco daleko závažnějšího.

Když jsme svědky toho, co jsme způsobili, pomáháme tím oběti rány zhojit a vzájemný vztah napravit. Oběti potřebují svůj příběh vyprávět a nahlas říct, kolik bolesti vytrpěly. A jako viníci musíme najít dost odvahy, abychom před nimi stanuli, otevřeli jim srdce a tu bolest do něj přijali. Vznikla naším přičiněním, a tak bychom se měli podílet na jejím zhojení.

Jak se mám k oběti chovat?

Oběti potřebují cítit, že je někdo poslouchá a bere vážně. Nejlíp uděláte, když nebudete jejich bolest ani fakta příběhu zpochybňovat. Jestliže vám manželka například řekne, že jste jí minulou středu lhal, a vy jste přitom lhal minulý čtvrtek, obnovení důvěry nikterak nepomůže, když se začnete o datu hádat. Když vás dítě obviní: „Nepřišel ses podívat na můj fotbalový zápas. Vůbec se o mě nezajímáš," vašemu vztahu neprospěje, začnete-li vypočítávat všechny zápasy, kterých jste se zúčastnil, jako nepopiratelný důkaz, že nemá pravdu.

Bolest srdce nemůžete vyléčit křížovým výslechem. Všichni si přejeme, aby druzí naši bolest uznali a porozuměli nám. Když svoje pocity vyjadřujeme, ať už jakýmkoli způsobem, chceme se cítit bezpečně. Pokud se s tím, komu jste ublížili, začnete přít, v bezpečí se cítit nebude ani si nebude myslet, že ho chápete. Zraněný člověk potřebuje, aby druhá strana jeho bolesti přikládala váhu. Jestliže se toho nedočká, proces odpuštění se zastaví a oba zůstanete uvězněni v nekonečné smyčce vyprávění příběhu a pojmenování bolesti. Empatie je brána k odpuštění jak pro vás, tak pro toho, komu jste ublížili.

Pro to, co máte říct, když se díváte na bolest, již jste způsobili, neexistují předepsaná slova a reakci si nemůžete předem nacvičit. Musíte být otevření a upřímné toužit po tom, abyste zhojili ránu, již jste zasadili. Položí-li vám oběť nějaké otázky, odpovězte na ně podrobné a poctivě. Mluvte ze srdce. Jestliže se vás zeptá, jak jste mohli udělat, co jste udělali, nesnažte se vymlouvat a obhajovat, ale povězte pravdu.

Dívat se na následky toho, co jsme provedli, není právě příjemné. Jsme-li svědky trápení, za něž jsme odpovědní, příliv bolesti obrátíme. A jestliže se z celého srdce omluvíme, zastavíme příval bolesti, která by kvůli našemu skutku mohla v budoucnu vzniknout.

Dvě prostá slova

Když přiznáme, co jsme spáchali, a vyslechneme příběh oběti, musíme jí nabídnout upřímnou omluvu. Slova „omlouvám se" v sobě mají něco magického. Už když je proneseme, mají léčebný účinek. Neexistuje snad člověk, který je někdy nemusel vyřknout a který je někdy nechtěl slyšet. Mohou se stát mostem mezi manželi, kamarády i nepřáteli. Lze na nich vystavět celý svět.

Jestliže se k té kratičké větě neodhodláme, odpuštění se nám nemusí dostat. Může se stát, že ji budeme muset říct mnohokrát, než ji oběť uslyší, uzná a uvěří jí. Důležité je, že máme dost odvahy, abychom ji vyslovili, dost citu, abychom ji mysleli upřímně, a dost pokory na to, abychom ji opakovali tak dlouho, jak je třeba.

Jak se omluvím?

Omluvou vracíte sebeúctu člověku, jemuž jste ji vzali. Uznáváte, že jste mu ublížili, a berete na sebe odpovědnost za to, že jste mu způsobili bolest. Jestliže se omluvíte pokorně a upřímné, otvíráte prostor pro zhojení ran.

Všichni jsme slyšeli, jakým tónem děti zamumlají „promiň", když je k tomu rozčileně vyzveme, a bylo nám jasné, že to dělají jen z donucení. Falešná, prázdná omluva může bolest pouze prohloubit. Nabídnete-li ji jen proto, abyste se dostali z nepříjemné situace nebo uchlácholili rozzlobeného člověka, nemá žádný význam. Omluvíte-li se, udělejte to z celého srdce. Jestliže výčitky necítíte, raději neříkejte nic.

Omluva má cenu jen tehdy, když bolest druhého a to, že jsme mu ublížili, bez vytáček uznáme. Poctivé a bez váhání se omluví jen kajícník. Když se bez přinucení a ochotné postavíme bolesti, jež vznikla naším přičiněním, a upřímně se kajeme, budeme mít pocit, jako by z nás spadlo těžké břemeno. I v případě, že nás filozofie ubuntu přiměje, abychom zacelili trhlinu, o níž jsme nevěděli, a omlouváme se za něco, co nepovažujeme za provinění, musíme to udělat opravdově.

Co když se nemohu omluvit přímo člověku, jemuž jsem ublížil?

Prostřednictvím omluvy se můžete osvobodit a uzdravit i v případě, že člověk, jemuž jste ublížili, už zemřel, nebo není z jiného důvodu možné, abyste s ním mluvili. Můžete ji napsat na papír, který spálíte nebo pohřbíte v zemi. Napsat mu správu či e-mail. V ideálním případě bychom se všichni měli postavit tváří v tvář svým obětem, vyjádřit lítost a omluvit se jim přímo. Vždycky to není možné, ale přesto můžeme tento krok na své cestě udělat.

Třetí krok: Prosba o odpuštění

Často se sami sebe ptáme, není-li žádost o odpuštění projevem sobectví. Chceme si ulehčit situaci, zdráháme se zaplatit svůj dluh společnosti nebo se chceme vyhnout odpovědnosti? Poprosit o odpuštění není sobecké, a pokud jde o odpovědnost, je to její nejvyšší forma. Dáváme najevo, že se chceme změnit. Hlásíme se k tomu, že jsme ochotni na sobě tvrdě pracovat. Nikdo není nenapravitelný, a jestliže někoho odsoudíme jako nehodného odpuštění, zatracujeme tím nás všechny.

O odpuštění prosíme a dáváme ho, protože nedokážeme žít v minulosti. Snažíme se vlastně získat dovolení začít znovu, abychom už nemuseli být rukojmími toho, co jsme udělali. Chceme sebe i oběť osvobodit. Nemůžeme to udělat, jestliže svůj skutek nepřiznáme a nevyslechneme, co jsme způsobili.

Jestli vám bude stále zatěžko o odpuštění požádat, budete se muset pokusit o sebeodpuštění. Žádostí o odpuštění svoji odpovědnost uznáte a vyjádříte upřímné přání napravit, co se pokazilo. Neexistuje záruka, že vám druhá strana vyhoví, ani není jisté, že se vám podaří vztah obnovit. Ale od hanebné minulosti se osvobodíte pouze tehdy, když pro to uděláte všechno, co je ve vašich silách, a půjdete po cestě odpuštění, jak nejlépe dovedete. Schopnost nahlížet na život očima světce a znovu nabýt lidskost, o niž přišel, má každý hříšník.

Jak o odpuštění požádám?

Poprosit o odpuštění znamená mnohem víc než jen pronést slova: „Odpustíte mi?" Vyjádříme lítost, uznáme, že jsme způsobili bolest, vysvětlíme proč a slíbíme, že už znovu neublížíme. Když po odpuštění upřímně toužíme, uděláme všechno, co je třeba, abychom věci napravili - nejenže se oběti zeptáme, jestli nám odpustí, ale nabídneme, že jí dáme, co od nás bude chtít. Je to prosté, ale není to snadné. Žádná strana konfliktu nestojí o to, aby byla navždycky svázána se svou rolí, ať už jde o roli provinilce, nebo oběti.

Nevyžadujte, aby se pachatelé káli. Nikdo nechce, aby jste předstírali své výčitky svědomí a nabízeli falešná a prázdná slova. Jde především o pravdu a o to, aby oběti mohly formulovat své pocity a uslyšely odpovědi na otázky, které je trápí. Přesto téměř každý svých činů lituje a obrací se k obětem s prosbou o odpuštění. Upřímná slova omluvy a odpuštění, v druhých vzbuzují přímo posvátnou úctu. Jak se budete kát, vám předepsat nemohu. Musíte ta slova najít v srdci, kde se schopnost odpouštět a prosit o odpuštění rodí. Lítost vám nikdo nemůže vnuknout. Buď ji cítíte, nebo ne. A vaše oběť pozná, jestli je upřímná a vychází z hloubi srdce.

Co když se mi odpuštění nedostane?

Neexistuje záruka, že vám oběť odpustí, ale stejně o to požádejte. Může kráčet po cestě k odpuštění pomaleji než vy. Jestliže odmítne, neste to pokorně a s pochopením. Dejte tomu člověku najevo, že jste ochotni mu pomoci, respektujete jeho rozhodnutí a pak svým chováním potvrďte, že jste se změnili. Naléhat není moudré a vaší věci to rozhodně neprospěje. Přinutit někoho, aby vám odpustil, dost dobře nemůžete. Často, zejména v úzkém vztahu, nějaký čas trvá, než se důvěra obnoví. Jestliže zradíte někoho blízkého, mohou uplynout týdny, měsíce, dokonce i léta, než začne uvažovat o tom, že vám odpustí a vztah s vámi obnoví.

Na svou cestu odpuštění se můžete vydat i v případě, že se vám odpuštění nedostane. Pokud se upřímné kajete a svých skutků hluboce litujete, v osobnostním růstu vás nic nezarazí a břímě viny vás už napořád tížit nemusí. Jestliže jste se ve vší upřímnosti pokusili odpuštění dosáhnout, svůj úkol jste splnili. Neznamená to však, že byste neměli usilovat o nápravu. V každém případě se musíme snažit, abychom vrátili, co jsme vzali, ať už jde o něco hmatatelného, nebo ne. Někdy to nejde snadno, ale kompenzovat nějakým způsobem své jednání můžeme vždycky.

Jak napravím, co jsem způsobila/a?

Důležitou součástí prosby o odpuštění je náprava. Z čeho sestává, závisí částečně na tom, co od vás oběť chce, aby vám mohla odpustit. Může jít o hmotnou náhradu, například o vrácení ukradených peněz, a to bývá často pro viníka také nejjednodušší. Pokud skutečně jde o náhradu finanční a nejste schopni ji hned vyrovnat, sestavte s poškozeným platební kalendář a pak se ho držte. Slova vyjadřující lítost a ochotu věci napravit nemají takovou váhu jako činy, a jestliže s druhou stranou uděláte nějakou dohodu, měli byste se jí řídit. Jinak se může stát, že se na svou cestu odpuštění budete muset vydat znovu od začátku.

Někdy má náprava symboličtější charakter. Když jste například byli partnerovi nevěrní nebo se k němu chovali násilnicky, může po vás vyžadovat, abyste chodili do manželské poradny. Kdybych já měl říct otci, co od něj potřebuji, aby se náš vztah urovnal, nejspíš bych chtěl, aby už nikdy nepil.

Obecně řečeno oběť potřebuje s jistotou vědět, že se vaše špatné chování už nebude opakovat. Co konkrétně bude chtít, závisí na dané situaci. Někdy vám odpustí, už když se seznámí s okolnostmi a důvody vašeho jednání a uvidí upřímnou lítost, takže oba můžete jít dál a vzájemný vztah obnovit.

Nápravu nemůžete pominout ani odbýt. Absolvujete-li cestu odpuštění a nedokážete o odpuštění požádat ani se zeptat oběti, co potřebuje, aby se zbavila traumatu, můžete ji odškodnit nepřímo. Jestliže jste ukradli peníze, můžete příslušnou částku věnovat na dobročinné účely jménem člověka, kterého jste o ně připravili, nebo ji můžete jemu či jeho rodině anonymně poslat. Jestliže jste ublížili komunitě, přihlaste se na obecně prospěšné práce. Způsobů, jimiž lze napravit, co jste zavinili, je bezpočet, i když o tom s obětí nebudete mluvit a nedozvíte se, co od vás chce. Na cestě k odpuštění jste přece proto, abyste se vrátili ke své úplnosti a pomohli uzdravit se všem, jimž jste ublížili, včetně sebe sama. Díky odškodnění zahojíte i svoje rány.


Čtvrtý krok: Obnovení, nebo ukončení vztahu